"Moje poprvé, který jsem zaspala." D

15:50 19. listopadu 2017



Ahoj, chtěla bych s vámi sdílet svůj příběh. Nebo spíš takový shluk událostí z mého života.

Bylo mi 15 let. Ještě jsem neměla první pusu. Všechny moje kamarádky už TU PRVNÍ měly, většina z nich nejen to. Cítila jsem se trapně a pod tlakem okolí. Nevěděla jsem, jestli je to proto, že nejsem dost hezká, nebo co. Byli jsme na koncertě a potkala jsem tam kluka. Líbila jsem se mu. Takže jsem se rozhodla, že si tu svou první pusu prostě vezmu. No a taky vzala. Kamarádky byly u toho, tak jsem jim to pak nemusela popisovat. Ale upřímně to žádná sláva nebyla. Ještě jsme spolu chvíli "chodili", pak jsem s ním rozešla a věděla jsem, že si dám s těma pusama na chvíli voraz.
A hlavně jsem se rozhodla, že už nebudu dělat věci jen proto, že všichi ostatní už je dělají. 

Bylo mi 17. Byla jsem na oslavě kamaráda a spousta hostů donesla domácí slivovici na ochutnání. Samozřejmě jsme se hecovali, kdo kolik vypije. V 19:00 jsem přišla. V 19:30 jsem začala ochutnávat. Asi ve 20:00 jsem šla poprvě zvracet. Pak už vím jen to, že jsem se nemohla sama z toalet dostat. Tak jsem tam byla a když jsem vylezla už byla uklizená hospoda a kamarádka se mnou jela taxikem domů. Připadala jsem si nechutná. Znovu jsem se rozhodla, že už nebudu dělat věci jen proto, že je všichni dělají. 

Bylo mi 18. Většina mých kamarádek měla kluka a měly za sebou to svoje slavný POPRVÉ. Já jsem sem tam s někým chodila, ale vždycky jsem měla pocit, že je do mě zamilovaný ten kluk mnohem víc, než já. A když už v našem vztahu přišel (podle společnosti a okolí) čas mít sex, rozešla jsem se s ním. Věděla jsem, že až budu s někým spát, chci si být jistá, že ho miluju a on mě. Konečně jsem se držela svého rozhodnutí, že to nebudu dělat jen proto, že to ostatní dělají. 

Bylo mi 18,5. Šli jsme s kamarádama na párty. Tanečky a alkohol. Jeden známý, který mi byl sympatický, mě neustále zval na bar. On pil Absinth, tak jsem se to rozhodla taky vyzkoušet. Už jsem pila častěji, tak jsem se nebála toho, že by to dopadlo jako tehdy s tou slivovicí. Naopak mi to nepřišlo ani tak hnusný, ani silný, jak lidi povídali. No ale asi po hodině a u asi pátého drinku jsem to začala cítit. Nemohla jsem skoro chodit. Tak jsem se rozhodla pro rychlou akci - vzala mobil a zavolala taxika. 
Ale známý, který do mě ten večer "investoval", si toho všiml. Řekl, že mi pomůže a odvedl mě k sobě domů. Párkrát jsem po cestě řekla, že nechci nikam jít, že jedu k sobě domů. On byl ale taky napitý a nerespektoval nic, co jsem říkala. Já jsem zas byla tak napitá, že jsem jedno říkala a druhé dělala. 
Hned, co jsem si lehla k němu na postel, jsem usnula. On něco zkoušel, ale já jsem spala. Pamatuju si jen útržky. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Navíc, jak jsem se pozděj dozvěděla, ten kluk byl známý tím, že střídal holky, jak jen to šlo. Donedávna jsem si nebyla jistá tím, co všechno se stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli to náhodou nebylo to moje POPRVÉ. Moje poprvé, který jsem zaspala. 

Nebylo. Ten večer proběhlo hodně věcí, které, kdybych měla jen trochu víc síly a míň alkoholu, tak bych je nedovolila. Ale nespali jsme spolu.
Sama jsem se rozhodla celou událost vytěsnit.
Nemůžu říct, že jsem byla zneužitá, protože jsem většinu věcí dělala sice pod vlivem alkoholu, ale víceméně "svobodně". Nemůžu ani říct, že si za to celé můžu sama, protože ten kluk mě mohl klidně posadit do taxika a poslat domů, když viděl, v jakém jsem stavu.

A nejhorší mi na tom všem příjde to, že vím, že můj příběh není vyjímečný.  Že "vo tom prostě ty pátky večer jsou". Že to, že jsem byla opilá to vlastně všechno omlouvá, jakoby se to maže. Že jsem jen chtěla asi zažít vzrušení a lásku, aspoň na chvilku.
Proč se ale teda i dnes, když si na to vzpomenu, pořád cítím tak smutná?

Bylo mi 19. Poznala jsem Ježíše. Uvěřila jsem, že zemřel za moje hříchy a vstal z mrtvých. Byla jsem v úžasu z toho, jak moc jsem jím milovaná!
Asi měsíc na to jsem se znovu opila a byla dost podobně s dalším klukem. 
Věděla jsem, že to není dobře. Byla jsem zase smutná. Nevěděla jsem, co to znamená. Jestli to znamená, že mě Bůh už nemiluje. 
Řekla jsem to jedné kamarádce, křesťance, se kterou jsme se scházely sem tam na kafe. Bála jsem se, jak bude reagovat. Ona mě ale láskyplně vyslechla a potom mi vysvětlila, že Bůh mě němůže odmilovat a že trest za moje hříchy už padl na Ježíše na kříži. Modlila se se mnou a já jsem znovu vyznávala ty věci, z kterých mi bylo tak smutno. 

Ona mi ukázala, že být křesťan neznamená být nějaká morální policie, která říká lidem co by měli a co by neměli a kamarádí se jen s dalšíma morílníma lidma, co to maj vyřešený. To totiž nikdy nikoho nezachrání. Křesťani jsou zachráněni láskou a k lásce. K tomu milovat ostatní i v situacích, kdy jsou úplně nemorální. Ukazovat tak a sdílet s nimi zdroj své lásky aby Ho další mohli poznat taky. 


Podzimní série článků BROKEN VESSELS (rozbité nádoby) jsou příběhy lidí, kterým se v minulosti staly, nebo se jim dějí, fakt těžkě věci.
Přeju si a modlím se, aby sdílení těchto příběhů vedlo k povzbuzení a pomoci lidem, kteří prožívají něco podobného. Budu vděčná i za Tvoje modlitby.
Většina autorů si přeje zůstat v anonymitě hlavně kvůli rodině a dalším lidem v příběhu. Pokud chceš ale konkrétního autora kontaktovat, stačí napsat mě na facebook www.facebook.com/bespeshl/, nebo na mail Ludmilaandrs@gmail.com a já Ti se svolením autora, ráda předám konakt. 

You Might Also Like

0 komentářů