"Když nepůjdu na potrat, on mě opustí." E

18:09 30. listopadu 2017



Dnešní příběh je od mojí kamarádky z USA. Věřím ale tomu, že je to něco, s čím mnozí z nás mají zkušenost, nebo znají někoho, kdo má tuto zkušenost. Proto jsem se rozhodla ho zveřejnit.


Když jsem byla teenager, pracovala jsem u jedné doktorky. Ta mě pomalu, ale jistě zaučovala a nadchla pro práci v lékařství, takže když mi potom bylo 19 let a já jsem viděla nabídku práce pro tzv.  Ženskou kliniku jako recepční, hned jsem po té příležitosti skočila. Jednalo se o kliniku, která umožnila ženám potrat. Brala jsem to tak, že pomáháme těmto ženám, aby mohly žít svůj "Americký sen (vydělat si víc peněz)". Zanedlouho tam získala práci i moje máma. Ta když viděla, jaký dobrý business to je, rozhodla se společně se mnou, založit vlastní potratovou kliniku v Miami, v Hialeah sousedství. Byl to rok 1978.


Většinou žena přišla a chtěla jen těhotenský test (ten nebyl jen tak k dostání v té době). Po vyšetření jsme poskytovali poradenství pro tyto ženy. Já byla jedna z poradkyň. Byly jsme trénované tak, abychom vždy doporučili ženě potrat, někdy abychom způsobili trochu stav urgence. Jakoby bylo potřeba to vyřešit okamžitě. Dostat dotyčnou pod tlak, kde kolem ní stojí lidé, co tomu "rozumí" a proto by je měla poslechnout. Byl to business jako každý jiný. Poskytovali jsme placenou službu, tak jsme ji chtěli prodat. 

Vzpomínám si na jeden případ, kdy přišla na kliniku maminka s 9 roční dcerou. Vysvětlili jsme jí, že by bylo dobré, aby dcera nebyla přítomná, protže by to mohlo být nekomfortní pro další pacientky. Matka se na mě podívala a se slzami v očích řekla: "Moje dcera je pacientka.". Devíti letá dívka byla 3 měsíce těhotná. Byla obětí znásilnění. 
Zavolali jsme policii? Ne. Hledali jsme pro ni poradce? Ne. Uvědomovali jsme si, že zákrokem zničíme veškeré důkazy proti pachateli? Ne. Jen jsme "ukončili" její těhotenství a hodili ji zpět do prostředí, kde se to všechno stalo a může stát znovu a znovu a znovu. 

Bylo mi 20 let, měla jsem tuhle práci, přítele, kterého jsem zbožňovala. Stal se také spoluvlastníkem naší firmy. Nikdy jsme si nemyslela, že bych mohla být sama pacientkou naší kliniky. 
Zjistila jsem, že jsem těhotná. Řekla jsem to svému příteli s radostí a vlastně s nadějí, že bude rád. Já jsem byla ráda a těšila jsem se. On ale okamžitě zareagoval tak, že je dobře, že máme kliniku, že o to je to jednodušší. Byla jsem v šoku. Zavolala jsem to mámě a ta reagovala stejně. Byla jsem sama.  Začala jsme si situaci racionalizovat: "Když nepůjdu na potrat, on mě opustí a pokud mě opustí, budu s dítětem sama a to bych si zničila život, to nejde.". Přestala jsme myslet na své dítě jako na "dítě" a začala jsem myslet "racionálně" na sebe. Koupila jsem si naši službu. Po tom jsem nekonečně plakala a byla jsem zničená nad ztrátou mého miminka. 
Chvíli potom jsem si prožila něco, co jsem později zjistila, že ženy po potratu často prožívají - neskutečnou potřebu svou ztrátu něčím nahradit. Ve svém zoufalství jsem zkusila volat k Bohu, abych dostala ještě šanci být máma. Pár týdnů na to, jsem byla znovu těhotná. Tentokrát jsem to ale nikomu neřekla. Když se to můj přítel dozvěděl, opustil mě. 

Někdy v té době přišla k nám na kliniku jedna paní Evelyn společně s druhou, která zvažovala potrat. S Evelym jsme si povídaly a ona byla první člověk, kdo se mnou sdílel svou radost, kterou měla v Ježíši. To, že Ježíš zemřel za moje hříchy a vstal z mrtvých mi přišlo jako hezká historka, ale nevěřila jsem. Byla jsem v šoku z její radosti, když se sama po chvíli dozvěděla, že je těhotná. S tím jsme se u nás na klinice moc nesetkávali. 

Chvili po tom, co se mi narodila moje dcera jsme museli naši kliniku zavřít. Jedna z pacientek nám lhala o tom, jak daleko v těhotenství asi je a při interupci málem přišla o život. Celý případ šetřila policie a moje máma a její business partner byli odsouzeni na rok ve vězení. 

V tomto těžkém čase jsem potkala Alberta. Vzali jsme se a hned na to začal pracovat jako drogový dealer. Jeho práce nás zavedla z Miami do New Yorku. Trpěla jsem hodně depresí a měla sebevražedné myšlenky. Jednou jsem v řadě v bance potkala úplně neznámou paní. Rozumněly jsme si, pozvala jsem ji i jejího manžela k nám domů. Byli to křesťani. První zázrak byl, když je Albert k nám domů pustil. Uplně cizí lidi. To pro drogové dealery není tipické. 
Další zázrak bylo, když jsem uvěřila v Ježíše. Pár let potom uvěřil i Albert. Ten ale jinou cestou. 

Dlouhý čas jsem se ke své zkušenosti s potratem a klinikou nevracela. To se ale změnilo v roce 2005. Byla jsem ve společenství (v církvi) a pastor se ptal, jestli někdo chce něco sdílet. Moje velmi blízká kamarádka  Cindy si vzala mikrofon a s roztřepaným hlasem začala sdílet o tom, jak potratila své dítě a litovala toho. Její bolest byla neúnosná. 

Tím se otevřela i moje bolest. Když jsem ji také vyznala, ze Cindy jsme se společně za sebe modlily a spolu jsme byly součístí Biblického poradenství. Bůh mi znovu ukázal svoje odpuštění. 
Já jsem věděla, že s tím musím začít něco dělat. To, co jsem si prožila musím použít tak, abych mohla pomoct dalším ženám a dívkám. Chtěla vytvořit bezpečné místo pro ženy, které třeba jen jako já tehdy, potřebují slyšet: "To zvládem, pomůžu Ti!". Místo, kde budou řeny znát své možnosti. Bezpečné místo pro ženy, které si třeba už interupcí prošly a hledají pomoc. 

Kvůli manželově práci jsme se znovu stěhovali, tentokrát zpě do Miami. Tady se moje vize stala realitou. Ironicky, kousek od budovy té bívalé kliniky, kde jsem pracovala, jsem založila neziskovou kliniku pro ženy Heartbeat of Miami. O pár měsíců později mi byla našim pronajímatelem nabídnuta jiná budova. Byla to ta budova, kde dřív byla ta Potratová klinika. Nemohla jsem tomu uvěřit. Na místě, kde jsme nenarozená miminka umírali, teď můžeme životy zachraňovat.

Od roku 2007 po rok 2017, se víc než 15 000 dětí narodilo maminkám, které na naší kliniku přišly ve strachu, nejistotě a pod tlakem jinách lidí. Přes 30 000 žen mělo možnost překonat trauma po potratu díky našemu poradenství!

Nedokážu ani slovy popsat, jak neuvěřitelné pro mě tohle všechno je. Jak si Bůh používá naše zranění, pro větší a krásnější věci!


Podzimní série článků BROKEN VESSELS (rozbité nádoby) jsou příběhy lidí, kterým se v minulosti staly, nebo se jim dějí, fakt těžkě věci.
Přeju si a modlím se, aby sdílení těchto příběhů vedlo k povzbuzení a pomoci lidem, kteří prožívají něco podobného. Budu vděčná i za Tvoje modlitby.
Většina autorů si přeje zůstat v anonymitě hlavně kvůli rodině a dalším lidem v příběhu. Pokud chceš ale konkrétního autora kontaktovat, stačí napsat mě na facebook www.facebook.com/bespeshl/, nebo na mail Ludmilaandrs@gmail.com a já Ti se svolením autora, ráda předám konakt. 

You Might Also Like

1 komentářů

  1. Ahoj/Dobrý den, nevím jestli jste zde aktivní. Ale měla bych takový menší dotaz. S partnerem bychom rádi měli miminko. - Jak dlouho jste plánovali dětátko? a - Je umělé těhotenství vhodné pro křesťany?

    OdpovědětVymazat