Ahoj, jmenuju se Ála, je mi 18 let a žiju celý svůj život v Šumperku. Momentálně jsem v posledním ročníku na gymplu, takže mám teď plnou hlavu přihlášek na vysokou a tak. Ráda tancuju, čtu, miluju kafeee a čokoládu, hodně obojího! :D

Největší změna v mým životě byla, když jsem uvěřila, čímž myslím, že jsem přijala Ježíše jako Pána svého života a pochopila, že Jeho smrt na kříži byla skutečná stejně jako jeho zmrtvýchvstání, a že to má konkretní důvod i pro mě, a totiž že spolu s jeho smrtí byly smazány všechny moje hříchy.

Jak se to stalo, že jsem uvěřila? Můj brácha Vašek byl pro mě velkou inspirací a motivací prakticky ve všem už od mala, takže když uvěřil samozřejmě mě začlo zajímat co se stalo. Vždycky jsem věřila, že je "něco nad náma", ale nebrala jsem "to něco" konkrétně. O Bohu se se mnou jako první začala bavit Vášova kamarádka Shelby, kterou jsem vlastně potkala "náhodou". Bavila se se mnou o hodně věcech v životě a mezi jiným i o Bohu. Díky ní jsem jela na English camp, kde jsem se kromě angličtiny naučila i to, že křesťani jsou jiní než jsem si je představovala. To léto (2011) jsem uvěřila.

Moje rodina to přijala docela v pohodě. Moji rodiče sice nejsou věřící, ale vždycky nás s bráchama podporovali, abychom dělali co chceme a byli tím, kým chceme. Jsou oba úplně skvělí! Moje okolí to přijalo tak nějak vlažně. Vždycky jsem byla takový to divný dítě, takže jsem se akorát stala ještě divnější. Mám ráda divný lidi. :)

Díky Bohu mám teď mnohem víc. Jsem součástí Kostela jinak, což znamená, že mám kolem sebe spoustu různých lidí, ale všichni jsou skvělí a vždycky mi dělají podporu, když ji potřebuju.

Jestli je to teď lehčí? Právě naopak. Věci v životě jsou náročný, když děláte něco co nedělá většina (a opačně), ale stojí to za to. Jsem spokojená sama se sebou a mám naději, že cokoliv se děje teď je nic v porovnání s věčností.